Mám tři sourozence, ale cítím se jako jedináček...

6. září 2011 v 14:41 | Elizabeth, 14 |  Téma týdne

Ano, mám tři sourozence, ale cítím se jako jedináček...

S radostí často vzpomínám, jaké jsem byla šťastné dítě, které umělo slovíčko "yes" dříve, než se naučilo počítat do pěti.
Mám obdivuhodné sourozence a samozřejmě i rodiče, kteří mi šťastné dětství zařídili :-) Neznamená to, že jsem měla vše, co jsem chtěla! To ani náhodou! Záleží pouze na tom, jak se k tobě ostatní chovají a co ti můžou nabídnout…


Už čtyři roky mi schází můj nejstarší bratr Jakub, který odjel "na rok" pracovat do New Yorku, ale už nepřijel a ani to neplánuje. Daří se mu tam. Jasně, už je mu 29, a tak má opravdu právo dělat si co chce a co uzná za vhodné, ale ztratila jsem tak už v deseti jednu z nejdůležitějších osob, protože on byl ten, co si na mě udělal čas opravdu, ale opravdu vždycky. Já ho pořád jako čtyřletá otravovala a chtěla, ať si se mnou zahraje pexeso, nebo mě pustí na počítač a naučí to nebo ono. ON mě ve 2 letech vyvedl z omylu, že "yes" není příkaz k jedení, nýbrž anglicky "ano" a ON může za to, že jsem ve 3 letech vyměnila SIM kartu z mobilu do mobilu jiného (ale kdo by podezříval malou Adélku, že :-D) ...

Má dvaatřicetiletá, nyní již rozvedená sestra Patricie. Já plakala, když se od nás odstěhovala po její svatbě. Celou noc jsem pak svírala její fotku a pořád utírala slzy. Když má maminka byla v práci, vaření a povinnosti kolem malého dítěte byli hlavně na ní, jakožto nejstarší dceři, na kterou matka spoléhala, a tak samozřejmě zamrzí, když si uvědomíte, že už ani tento člen rodiny s vámi nebude sdílet byt a jeden pokoj. Alespoň neodjela někde mimo město a můžu jí navštěvovat. Teď je to nejbližší človíček z rodiny, protože ani mamce nemůžu říct to, co se týče kluků a podobných pubertálních věcí. Nebo né, že nemůžu, ale hlavně před ségrou se mi to říká lehčeji, než před rodiči, protože ta to prožila téměř před chvílí a pořád se někdy chová jako puberťák :-D.

A Jonáš? Můj malý brášin? Teda ne, je mu 28, ale stejně je mi věkově nejblíže! :-P
Zůstal se mnou až do konce. A teď je tady taky pořád. Netvrdím, že navždycky, a že jen pro mě, ale stejně si i přes jeho jinou povahu rozumíme stejně úžasně jako před lety! Hodně pro mě znamená, že ho mám a můžu k němu zajít si poblbnout, protože právě to blbnutí, povídání a porozumění je to, čím si všichni vyjadřujeme, jak jsme pro toho druhého důležití a hlavně, jak je nám s ním dobře. Je to důležité.


Teď bydlím jen s mamkou, a rozhodně mi to tak nevyhovuje, říkám teď. Kdybych s nimi ovšem nyní bydlela, myslím, že by mě to i omrzelo. Ale opravdu… Připadám si jako jedináček. Jako bych tak vyrůstala.
I když jsem byla milované dítě, které bojovalo o pozornost sourozenců a vyhrávalo.
Jaké by to bylo, kdybych s nimi vyrůstala od mala a nyní by mi bylo zhruba tolik, co jim? Líbilo by se mi dělit se o pokoj? Brečela bych, když by se Patri od nás stěhovala? Co všechno jsem ještě mohla prožít s Jakubem, než by odjel do Ameriky?
...někdy se mi chtělo brečet, proč jsem se nenarodila dříve…


11.9. 2011 byl tento článek zveřejněn na www.tematyzdna.blog.cz.


Děkuju za pozornost a samozdřejmně budu ráda za jakýkoliv (slušný) názor ve tvaru komentáře z vaší strany:-)


 

Úvod

5. září 2011 v 20:05 | Elizabeth |  Tekilka a já
Zdravím ;)
Tento blog patří kobylce, která si získala mé srdce.!
Články si zde budu psát hlavně pro radost. Ani nespoléhám na to, že tady budou nějaké kvanta komentářů a také mi nejde o návštěvnost.

Teki je 14ti letý teplokrevník, je celkem lekavá, ale miláček..prostě už můžu říct že ji mám doopravdy ráda, i když to je s ní někdy o hubu. Začala jsem na ní jezdit 22.8. 2011, díky náhodě... Narazila jsem na internetu na starší inzerát, kde hledají holky ke koním a teď už tedy jen k jednomu z koní, hněďce Tekile. Na druhý den jsem se na Tekču jela podívat a zajezdila jsem si na ni v ohradě i v terénu s holčinou Ájou, která jezdí druhou kobylku, Lili. Ze začátku si ze mě hodně dělala srandu a zkoušela, co si může dovolit. Vzhledem k tomu, že není zrovna samý sval a je nicmoc mohutná, (jako jsem byla dřív zvyklá u jiních koní v JK a pod.) jsem se na ni cítila dost zvláštně..byla jsem nesvá a ona to nejspíš cítila. Minuta od minuty byla ale lepší, a nějak jsme si pak na sebe už zvykly.

Každý den, co s ní můžu strávit je něco nového, úžasného a mnohdy také neobvyklého! :D
Prozatím jezdím výhradně se sedlem, protože v JK, v kterém jsem začala a jezdila ani né rok, nás jinak neučili a od té doby jsem jinde jezdila jen zřídka. Mám v plánu se ale právě na Tekči, mé milé hnědce, naučit co nejvíce nového. Doufám, že nám to spolu půjde. Ještě to není uplně ono, ale snad si nakonec opravdu sednem:)


Btw.: Protože mám opravdu někdy chuť se vypsat, je tady taky rubrika Téma týdne!
hezký den;P


Kam dál

Reklama